Odejít s uklizenou duší

Tak jsme všichni zpět doma z Hořického festivalu Cultural Reggae Vibez. Myslím, že pro všechny zúčastněné to bylo trochu speciální kvůli dvouleté pandemické pauze. Pro mě to ale bylo speciální i z toho důvodu, že jsem tam poprvé jela jako nová Kenta (navíc se štěnětem). Jsem toho plná, tak volím rovnou článeček místo nesnesitelně dlouhého postu.

Proč jsou Hořice speciální? Jednak je to oficiálně největší reggae event u nás. Nejen, že si za dva-tři dny poslechnete většinu českých a slovenských interpretů a DJs, ale na obou stagích se představují i poměrně velká zahraniční jména nejen z Evropy. To vše ale má své specifické kouzlo. Je to totiž celé dost punk.

Představ si 2 stage s profi zvukem. Jedna velká se vším všudy a druhá menší soundsystémová s tou nejnadupanější dubovou stěnou od Raggaultras (mega velké ručně dělané repráky vyladěné na basovou muziku), co u nás můžete vidět, a hlavně slyšet. To vše je zasazené do Hořického lomu, co spíš vnímáš jako lesík pod skálou, ve kterém všichni stanují a když prší, tak se na hlavních cestách udělá takové velmi specifické bahýnko. Je jiné. Přátelsky lepivé a se směsí vylitého piva voní každý rok od soboty odpoledne stejně. To celé je obsypané stánky s tematickým oblečením i šperky, dobrým (spíš vege) jídlem, kávou, čajem, pomazánkami a pivem. Do toho dosaď asi 30 psů a různý počet lidí v různých stádiích intoxikace různými věcmi, kteří jsou ale všichni tak v pohodě, že si se všemi pokecáš, i když už třeba nerozumíš jejich slovům, a máš kompletní obrázek. Ta krásná příroda kolem to všechno asi háže na jiný level bytí.

Pro mě je trochu speciální i to, že moje první účast v roce 2014 byla trochu nešťastně ikonická a většina scény si díky ní uložila moje jméno. Každý rok mi několik lidí s nadšením převypráví svůj zážitek z toho, jak čekali na příjezd nového objevu scény – té holky co na obalu svého dema étericky pluje kukuřičným polem v šatech a turbanu a zpívá uvědomělé texty. Na fesťáku se ale objevila dost vožralá slečna, která v klimatizovaném autě slavila právě úspěšně složenou zkoušku flaškou ginu a nezvládla přechod do 30 stupňů venku, takže to v backstagi (rozuměj pod skálou) na 2 hodiny zapíchla do spadaného listí. 30 min před koncertem se probrala, dala si hambáč a následně všechny přítomné, co se přišli zvědavě podívat, jak moc tragické to v jejím stavu bude, celkem rozsekala velice kvalitním výkonem. Pořád nevím, zda to byla víc ostuda nebo si mě ti lidi uložili vlastně s obdivem. Vždycky mě pobaví to znovu slyšet. Fakt, že jo. Letos mě akorát napadlo, jestli by z toho bylo stejné haló, kdybych byla chlap. Spíš asi ne, protože ti přijíždí na sračky celkem často a nikdo to neřeší. Tak snad to ve všech zůstalo hlavně díky tomu dobrému výkonu, že. 😊

A jak to teda bylo letos? Nebudu kecat, týden před festivalem mě stíhaly smíšené pocity. Odzpívám ještě vůbec koncert? Jak mi teď bude při zpívání na pódiu? Jak zpracuju, když na ten koncert přijde 5 lidí, protože budu hrát zase brzo? Jak se na mě budou lidi dívat, když četli mé články? Neměli bychom toho psa přeci jen nechat doma? No bylo toho dost, ale krom toho, že jsem to jednou přiznala nahlas, jsem se snažila všechny tyto myšlenky odložit až na ten správný okamžik. Správný je ten, kdy ty věci opravdu řešíte, tzn. až když se ty věci reálně dějí. Rozhodně ne týden dopředu za ochotné pomoci katastroficky-kreativního mozku. Tím si člověk tvoří jen úzkosti a nikdy, ale opravdu nikdy nevymyslí řešení, protože mu logicky chybí reálné vstupy k situaci, co se zatím nestala.

Jiné to bylo už od začátku, kdy jsem neřešila, jestli nejdeme pozdě. Prostě tady a teď, cesta je taky výlet, chceš si to užít, nemáš tam píchačky. Na to nás překvapil hafan, který se choval nad naše očekávání skvěle (klidný pán, klidný pes) a po několika hodinách jsme ho bez výčitek spokojeného odložili do kufru auta, kde má svůj druhý „bejvák“, a šli si s občasným venčením užít večer.

Ne, nezapomněli jsme se bavit a tančit. Ne nevytvořili jsme si sociální fóbii. Mělo to krásný vibe všech lidí, co se rádi navzájem zase viděli a sdíleli všechno hezké i horší, co je za ty dva roky potkalo. Letos mi to přišlo fakt nějaké lidské. Jako by ti lidi za ty dva roky nějak dospěli rychleji, než normálně. Je to pandemií nebo mým novým vnímáním?

Moje články nebyly ani jednou „tou divnou věcí, které je lepší se v rozhovoru vyhnout“. Naopak mi přišlo, že s tím spousta lidí rezonovala a nebála se mi říct i jejich pohled na věc, jejich vlastní zkušenosti a trable. Byl to spíš takový „konverzační startér“ nebo lépe „prohlubovač konverzací“. A já si v tom najednou nepřipadala tak sama, nijak jiná. Bohužel dneska nejsem schopná posoudit, zda mi to říkali i před tím a já to jen neslyšela, nebo moje články opravdu dodávají odvahu lidem sdílet víc (minimálně se mnou). Všichni očividně řeší podobné situace, jako jsem řešila já. Každý v tom máme jen jiné množství emocí a traumat. A světe div se, ale ani jeden člověk mi neřekl, že jsem příliš měkkota nebo srab. Všichni měli pochopení a respekt a já jsem za to extrémně vděčná. Dokonce jsem si i od jednoho tvrďáka vyslechla, že mu moje články pomohly si něco uvědomit, podívat se na věci trochu jinak. No mohlo to dopadnout lépe?

Mohlo a dopadlo. Můj sobotní koncert byl skvělý. Pravda začala jsem hrát asi pro 7 lidí, ale za chvíli se mnou tančila pěkná skupinka, a nakonec mi přišla naše stage plná. Užila jsem si to, zpívalo se mi skvěle, spolupráce s DJ Disko-P jako vždy epesní a před hraním jsem měla téměř nulovou nervozitu. To bylo sice možná spíš mým tělem v módu udržování životně důležitých funkcí po 4 hodinách spánku (tančíš do 6 a v 10 tě budí pes), ale fungovalo to a na koncertě jsem evidentně měla energie ještě dost.

Vážně jsem to celé najednou viděla jinýma očima. Bylo to smířlivé, radostné, bez boje. Z tohoto místa se odchází skvěle. No nemysleli jste si snad, že teď napíšu, že jsem si ten hudební konec úplně rozmyslela, že?! 😊 Nebudu se vyhýbat velmi příležitostným akcím na místech, kde vím, že mi bude dobře (pokud bude někdo o můj koncert stát), ale je to pro mě víceméně uzavřená kapitola. Cítím, že jsem si tak před svým odchodem minimálně v sobě uklidila a odcházím s dobrým pocitem a urovnanými věcmi, a ne s nekonfrontovanou bolestí a divnými paranoidními scénáři v hlavě. Jsem už ale jinde. Moje psaní i má budoucí práce pro mě mají větší smysl i efekt a chci tomu opravdu věnovat svůj fokus, čas i energii. Naplňuje mě to, baví mě to, těší mě to. A jsem na sebe dost hrdá, že i když mi to v životě už dvakrát úplně nevyšlo, znovu se pouštím do něčeho velkého celou svou bytostí bez obav, skepse a záchranných brzd. Mám totiž něco, co jsem před tím neměla.

Sebelásku, sebeúctu a sebepéči.