Proč jsem skončila s muzikou

Kde vlastně začít příběh o mém hudebním konci? Jako první mi v hlavě naskočí jeden konkrétní výjev. Pár měsíců po vydání alba sedím po práci na žlutém zábradlí pod kongresákem s výhledem na Nuselský most, je krásné počasí, volám si s mamkou a totálně zlomená s ní skoro hodinu probírám, že už nemůžu. Že se děje všechno to, čemu jsem se snažila předejít a totálně jsem se vyčerpala. Že žádný z těch kroků, které jsem za poslední dva roky podnikla a obětovala jim svůj veškerý čas, fokus, sociální život i peníze, nevyšel. Že už nemám sílu ani chuť a dost zoufale vyhlížím i sebemenší pozitivní feedback, který by mi dal sílu pokračovat dál. Ten však nepřichází. Všechno se to posralo.

Mamka se mě snaží přesvědčit, že je přece skvělé, co dělám, a že už jen vydání alba je úspěch, ať se sakra ocením. Ale že na tom svět nestojí, že nemusím nikomu nic dokazovat a můžu prostě skončit, pokud mi to nedělá radost. Skončit… to znělo šíleně. Popravdě mě to ale nešokovalo až tak, jak bych očekávala, protože má duše už asi chtěla jakoukoli úlevu, ale mým mozkem projela jedna zásadní otázka, kterou si pamatuji zcela zřetelně, protože to zabolelo, jako když se říznete tupým nožem. A kdo pak jako budu? Abychom se ale dobře pochopili, musíme se vrátit v čase.

To moje vnitřní peklo samozřejmě nezačalo ze dne na den vydáním alba v březnu 2019. To byl stav, který jsem si v sobě budovala dlouhodobě cca od mého přesunu do Prahy (2016). Naložila jsem si toho na sebe příliš. Vystěhovala jsem se z rodného města, našla si první 8 h práci, která nebyla úplně snadná, na 150 % se vrhla do tvorby a nahrávání alba a riskla jsem žití s člověkem, se kterým jsme se znali sotva pár měsíců. To by samo o sobě nemuselo dopadnout špatně, ale když k tomu přimícháte přehnané nároky na sebe samu, totální neschopnost se občas pochválit, vypnout a vydechnout, špatnou motivaci, neexistující sociální kontakty mimo muziku (jedete jen práci, studio, koncerty), toxický vztah, co brzy začne skřípat a pomalu požírá veškeré vaše sebevědomí, tak to je (s prominutím) přímá cesta do prdele. Hodně hluboké a temné prdele. Pro úplnost obrázku si představte, jak tajně brečím při každém návratu do Prahy. Není mi tam dobře ani na chvíli. Marně čekám, že si tam časem zvyknu, jako ostatní lidi, protože návrat domů nepřipadá v úvahu. To by byla prohra, slabost, selhání. Bolí mě to i teď, když na to jen vzpomínám.

To vše se ty 2-3 roky kupilo a moje duše klesala na místo, kde je vše temnější a o sto kilo těžší. Kde každá kritika a odmítnutí bolí 1000x víc a žádný dílčí úspěch se nepočítá. Rok jsem se snažila oslovit zahraniční labely, aby mi někdo pomohl to album zviditelnit a poslat dál, protože jsem věděla, že muzika, kterou dělám, frčí všude jinde daleko víc než u nás. Dostala jsem spoustu krásného feedbacku, ale nevzal mě nikdo a já viděla a v sobě ukládala jen to odmítnutí.

Nakonec jsem album vydala sama a přišel čas to hodně tlačit, protože v dnešní internetové době už dobrá muzika nic neznamená. Dnes vyhrává nejlepší a nejviditelnější promo. Jenže i když už jsem tehdy po svém boku měla jednoho z nejlepších videomakerů a fotografů u nás, neměla jsem sílu. Viděla jsem se jako loser, pomalu jsem ve svou hudbu zcela ztrácela víru, a to se pak promo dělá těžko. Ke každému postu nebo promo článku jsem se musela hrozně nutit, byla jsem tím znechucená a bylo to spíš, jako sypání soli do rány. „Co ty tady chceš promovat, stejně nikoho nezajímáš, ty nulo“ napadal mě neustále vlastní zamlžený mozek.

Za celé ty roky už jsem byla taky hodně unavená a frustrovaná z boje navíc, který tam je, když se chcete „prosadit“ na čistě mužské scéně. Výhody, že jsem v ČR jediná sólo žena, jsem nepocítila nikdy od nikoho, za to překážky ano. Muži samozřejmě řeknou, že je to nesmysl, ale zeptej se kterékoli odvážné ženy, co to aspoň na chvíli zkusila (pár jich bylo, ale fakt jen na chvilku). A narovinu, když ani po X letech aktivního působení a s čerstvě vydaným albem skoro nikdy nedostanete na lineupu lepší čas a skoro vždy hrajete, jako první live act, to je sakra frustrující. Navíc slýcháte-li pořád, jak máte super koncert. Jo, dejte tam první holku a pak může začít “sausage party”. Lepší časy bych si zasloužila ne proto, že jsem holka, ale že mi někdo chce dát příležitost bez ohledu na pohlaví za to, jakou mám show. Abych nemusela pokáždé roztancovávát lidi, co teprve dorazili na party. Odváděla jsem tu nejtěžší práci. To je fakt nulová podpora za to, že jsem na to měla koule! Dokonce mi na koncertech vícekrát odmítli i mou prosbu, aby mě někdo alespoň uvedl, když mám hrát jako první. Díky za nic.

Ten pocit prohry, nezájmu a nepodpory druhých měly na svědomí všechny výše zmíněné faktory a taky pár zklamání v lidech, kteří se ode mě v mé nové etapě z nejasných důvodů odvrátili nebo mi dokonce podporu/pomoc slíbili a pak se na mě vykašlali. Bohužel došlo i na mýtické situace “když nic nebude, nebude ani slíbená pomoc”. Nejvíc však můj pocit selhávání podporoval fakt, že jsem najednou měla nejmíň koncertů za posledních 6 let, což jsem vůbec nechápala a cítila to jako zradu od scény. Že necení a nepodporuje něco tak velkého, jako je vydání dlouhohrajícího alba plného zahraničních producentů (natož jediné ženské interpretky).

Vždyť právě zájem o moje koncerty v letech před tím byl tím hlavním důvodem, proč mě vůbec napadlo opřít se do hudby víc a nevidět to jen jako koníček (pozn.: 3 roky po sobě jsem například odehrála kolem 50 koncertů ročně, rok má 52 víkendů). Dalo mi to naději, že je to možná dobré, že to lidi baví a že to má budoucnost. A teď, když jsem dokončila tak významnou věc a muziku, na kterou jsem poprvé v životě byla fakt pyšná, tak o ní skoro nikdo nemá zájem. Nakonec mi nedělalo radost už ani těch pár koncertů, které se odehrály. V mojí hlavě pořád převládal pocit, že to není dost dobré, že to nikdo nedocení, že se vnucuju, že je v tom příliš mnoho boje. Vybavuju si z nich pocit prázdnoty smíchaný s vnitřním bojem, alkoholem a neschopností se bavit nebo přijmout jakoukoli pochvalu.

Od telefonátu s mámou u kongresáku pak uběhlo jen pár měsíců do onoho osudného dne, kdy jsem si v říjnu 2019 chtěla sáhnout na život. Jestli totiž nebylo dost všeho, co se tak dlouho kupilo, a mého sebetrýznění, tak pak ještě přišly dvě ošklivé interakce s lidmi, na kterých mi záleželo, kteří byli takovou mou poslední nadějí, že s nimi v tom ještě má smysl pokračovat. Napřed jedna, za týden druhá a do půl hodiny tma před očima. No a pak už následovala ta část příběhu, která je vám dnes známější. Terapie, procitnutí, proměna celé mojí hlavy i duše, pandemie, přestěhování, doléčení, happy end. Ale bez muziky.

Mohla za to vše muzika? Jasně že ne. Hooooodně zjednodušeně za to mohla moje špatná motivace, nulové sebevědomí a potřeba validace mých úspěchů zvenčí. Jinými slovy extrémní orientace na výkon, kvůli traumatům z rodiny, a hlavně špatnému vztahu s otcem, v kombinaci s neexistující duševní sebe-péčí. Předpokládám, že tím jsem vám nevysvětlila vůbec nic, že?! :D Ale to už by bylo fakt moc dlouhé, to dáme příště 😊

Proč se teda ale k muzice nevrátím, když už jsem v pohodě? Protože ač jsem to všechno pochopila a srovnala si to v sobě, jak to jen šlo, trvalo to příliš dlouho a spojilo se mi s tím příliš mnoho bolesti. Fakt to nejde. Můj mozek má s jakýmkoli muzikálním úkonem spojeno tolik hnusu, že mě to neskutečně trigruje. A teď nemyslím svoji hudbu nebo zpívání samotné, ale všechno to kolem. To promování, domlouvání koncertů, domlouvání se na lineupech, recenze, komentáře. Sotva se o něco takového začnu pokoušet, objeví se úzkost. A i když dnes chápu, jak jsem si to vše dělala horší ve své hlavě a jak bych to dnes dělala jinak, to neznamená, že ta nepodpora od scény nebyla reálná. Proto to už nikdy nebude víc, než jen velmi občasný koníček. A bude to hlavně někde jinde, než na reggae scéně. Dost se mi totiž vyjasnil obraz o tom, že od reggae mám jiná očekávání, než “průměrný” český reggae posluchač, který chce hlavně jointa, pivko, pohodičku a pak možná spíš jungle, než reggae.

Upřímně nevím, jak by to dopadlo, kdyby nebyla pandemie a všechny koncerty se na dva roky natvrdo nezastavily. Asi by ve mně pořád hlodala myšlenka, zda tomu přece jen ještě nedát šanci (jen pro jiné publikum), protože opustit vlastní identitu je děsivě těžké. Zvlášť pokud máte opustit něco, čemu jste věnovali celé své bytí po sakra dlouhou dobu, už podruhé v životě. Navíc s myšlenkou, že budete muset vše začínat úplně znovu, ale zatím ani nevíte co. To je ta otázka „A kdo pak jako budu?“ Pandemie mi tohle ulehčila, dala mi čas se bez výčitek odpojit, zahojit a najít v klidu novou cestu. Navíc vlastně cestu zpět k mé pravdivosti, viz článek o mém ztraceném psaní.

Jsem vděčná za to všechno zlé, ale i to krásné. A že toho krásného bylo neuvěřitelně moc. Pro mě převážně při koncertech na Slovensku a v Polsku. Jen mě dnes trochu mrzí, že jsem si tu cestu tak málo užívala, že jsem skoro nikdy nebyla přítomná, že jsem nikdy pořádně neslyšela ničí komplimenty a že jsem neviděla, jak jsem dobrá. Protože já byla a jsem dobrá. Bylo to zajímavých 15 let. Pomyslně se s nimi letos rozloučím na dvou největších (částečně žánrových) festivalech u nás Cultural Reggae Vibez a Beats for Love. Tak se tam na mě třeba přijďte mrknout a oslavit to se mnou. Díky všem, co se mnou kdy tančili pod stagí a věděli, o čem zpívám. Na vás nikdy nezapomenu!