RTT terapie a moje ztracené psaní

Minule jsem psala o tom, jak jsem se celkem náhodou dostala k RTT terapiím, a že jsem je podstoupila kvůli tomu, o čem jsem vlastně psala v úplně prvním článku. No a dnes se dostaneme k tomu, co se na samotné terapii dělo a jak to naprosto neuvěřitelně tenhle tříčlánkový kruh či trojúhelník uzavře. Budete koukat, já koukala taky!

Co je to RTT terapie

RTT terapie je kombinací hypnoterapie, psychoterapie, NLP a pracuje se zákonitostmi neuro vědy. Chápejte to tak, že vlastně napřed dochází ke klasické psychoterapii, která se snaží najít, co z minulosti, ovlivňuje vaše nynější chování. To vše se ale díky hypnotické indukci na začátku odehrává ve stavu, kdy máte vypnuté „vědomí“ a pracujete s podvědomím. (Tady si to nepředstavujte nijak divoce. Jednoduchou metodou se dostanete do stavu blízkého meditaci. Jdete hlouběji do sebe, protože jste vypli takovou tu „automatickou“ horní vrstvu myšlenek, co běží non-stop. Normálně vnímáte, co se děje, reagujete, v případě potřeby se podrbete 😉) Bloky se identifikují a rovnou je v podvědomí i zpracováváte. Po „probuzení“ to celé s terapeutem ještě malinko proberete a do pár dnů obdržíte nahrávku, kterou musíte poslouchat aspoň 21 dní. Zde vstupuje do hry ona neurověda, která ví, že jakýkoliv vzorec/spoj ve vašem mozku se dá přepsat a pomocí té nahrávky posilujete přepis vzorců, který jste započali během hlavní terapie. Důležité v celém procesu je taky opakování a používání správných slov, na které mozek reaguje, a tady RTT čerpá právě z NLP (neuro-lingvistické programování).

Celé je to vlastně o tom, že mozek sice je složitý orgán, ale zároveň funguje na dost primitivních principech a jeho primárním úkolem stále je zajistit naše přežití. K naší ochraně však používá metody, jenž nám v dnešním emočním a intelektuálním světě mnohdy spíš „škodí“. Výrazně stresové a nepříjemné události v paměti zatlačuje hluboko do podvědomí, kde si na ně nejsme schopni vzpomenout. Tyto události v nás však už dávno vytvořily reakční vzorce, které jsou tak pevně zaryty, že ovlivňují náš každodenní život až z 80%. Jako děti navíc prožíváme různé situace mnohonásobně intenzivněji, a tak nás možná celý život ovlivňuje jedna událost z dětství, která dospělému člověku přijde naprosto banální.

Vzhledem k tomu, za jakých okolností jsem na terapii přihlásila, jsem ani nestihla mít žádná očekávání. Jen ten záměr odblokovat mou tvůrčí práci a prokrastinaci byl jasný. Byla jsem hodně zvědavá, jak to bude probíhat, protože jsem zatím žádnou hypnózu nezažila, a navíc hned online. Mě jede mozek pořád a měla jsem klasickou obavu „aby to na mě fungovalo“. Fungovalo!

Moje vlastní zkušenost se třemi příběhy

Po uvedení do hypnózy si zopakujete váš záměr vyjmenováním toho negativního, co chcete odstranit, a jaké pocity vám to doprovázejí. Já natahovala už tam. Pak přijde část, kdy máte nechat svůj mozek vyjevit postupně 3 události, s kterými si to spojuje. U té první jsem měla na začátku trochu problém, když jsem začala malinko moc uvažovat, že je asi něco, špatně, když mi žádný obraz nenaskakuje, ale Martina mě skvěle uklidnila a hned se to rozjelo. Další dva příběhy pak naskočily zcela automaticky.

V prvním příběhu jsem se dostala do věku asi 6 let, kdy si zcela přesně pamatuju ten moment (kde jsem, co mám na sobě, jaký mám účes, počasí), že jsem něco provedla, rodiče se na mě zlobí a já proto utekla na zahradu z chaty, kde bylo víc lidí a dětí.Mmám v sobě velké nepochopení, úplně nerozumím tomu, co jsem udělala špatně, ale zároveň teď nevím, co si se sebou počít, protože se bojím vrátit dovnitř, že tam budu mít ostudu. Jediné, co jsem chtěla, bylo se tam vrátit, ale zároveň jsem nemohla. Otřásá se mnou ostuda a nechápání. Ze zavřených očí mi samozřejmě tečou litry slz a celé tělo se třese skoro v křeči až do momentu, kdy tu situaci s Marťou různě projdeme a ona mi řekne, že to takhle stačí, ať to nechám odejít. Uvolním se a jsem OK. Není to nepříjemné nebo nějak extrémně bolavé. Cítím se u toho hrozně bezpečně. Ty slzy a ten třes mi přijdou jen jako něco, co je automaticky uložené v mých svalech ve spojitosti s tou vzpomínkou, ale emočně tu bolest určitě neprožívám tak hluboce, jak jsem jí prožívala v daný okamžik. Vím, že teď jsem jinde.

To, co se tam přesně tehdy stalo nebo co jsem udělala, si nakonec nevzpomenu, ale to není až tak důležité. Možná, že se nestalo nic moc zásadního, jen moje dětská dušička se vyděsila něčeho, co nepochopila, a hodně jí to bolelo. Tenhle moment pro mě ale určitě nějak zásadní byl, protože přesně do téhle situace jsem se dostala i před rokem, když jsem sama zkoušela metodu volání vnitřního dítěte. Přivolala jsem tu samou ubulenou copatou 6letou cácoru, co něco hrozně nechápe, ale bez asistence a důkladného projití emocí jsem jí asi moc nepomohla.

Ilustrační foto někdy z té doby :-)

V druhém příběhu se dostávám k momentu, kdy mi po mém prvním vystoupení na Hip Hop Kempu přichází smska od někoho, kdo mě dřív podporoval a dělal kámoše, dokonce mě měl na své desce, ale v momentě, kdy si začnu dělat věci po svém, se vše obrací. V té smsce je spousta hnoje. O tom, jak jsem udělala ostudu celé „severomoravské“ scéně, a to nejen vystoupením, ale i tím, co jsem měla na sobě a jak nemám sebereflexi. Bylo mi myslím 17 a opět jsme u té ostudy. Tenhle okamžik jsem nepotlačila úplně, vím, že se stal, ale později mi nepřišel nijak zásadní, abych mu věnovala pozornost a snažila se ho vyčistit. Když to ale teď vidím, určitě mě ovlivnilo, že mě někdo, kdo byl napřed přítel a podporovatel, shodil a ponížil v momentě, kdy jsem vyšla ven s vlastními věcmi a prožila velký úspěch, protože tím pro mě tehdy určitě vystoupení na tak velkém festivalu bylo. Z tohohle jsem si mohla „zavzorcovat“ mnohé. Nikomu nevěřit, když mě chválí, nevěřit, že si nějaký úspěch zasloužím, že dělám ostudu, že můj styl je špatný, že já jsem špatná, že mé činy podléhají něčí kontrole a schvalování, že když něco dělám podle sebe, budu platit a budu vyvržena z kolektivu bez podpory.

No a pak přišel třetí příběh. Přísahám, že jsem si na to v životě nevzpomněla. Přitom to byl tak strašný týden, na který se nedá zapomenout, ale asi právě proto to můj mozek zcela pohřbil. Je mi kolem 11 let, jedu na vysněný koňský tábor. Jezdit už celkem umím, ale zatím jezdím za výpomoc na koních kamaráda mé mamky. Ten se zná s tím, kdo tábor pořádá a pošle mě tam. To jsou hlavní problémy. Jsem tam nejmladší, jezdecky toho umím nejvíc no, a ještě se se mnu občas baví pan majitel, který se vyptává na starého kámoše a jeho koně. Hádejte, co se stane.

Od prvního dne jsem obětí docela dost husté šikany. Jsem otloukánek, nikdo se se mnou nebaví, dělají mi naschvály. Vrchol přijde jednoho dne, kdy mi vezmou mé věci. Mám tam deník, který si píšu už dlouho. O všech tréninzích, o dnech ve stáji, píšu reportáže o závodech, o Pardubické, píšu básničky. Všichni se sešli na jednom pokoji a před všemi to celé čtou. 15 starších lidí se směje každému slovu, co jsem napsala. Speciálně jedné básničce o tom, jak miluju koně, jak se s nimi cítím svobodná. Prosím je ať přestanou, ale trvá to nekonečně dlouho. Dost jasně si vybavuju to ponížení a pocit, že jsem ještě malá, věcem nerozumím, a tak to, co píšu, je trapné. (Polštář, na kterém ležím, musím po terapii vyždímat.)

Co je naše, cestu zpět si najde

Nemůžu tomu věřit. Jak je možné, že mě to nikdy nenapadlo? Okamžitě mi dochází spousta věcí. Od té doby jsem přestala psát. Je to tak silné, že Marťu ještě v hypnóze zastavuju a chci to s ní probrat, musí to ven. Jak jsem vlastně vždycky hodně psala, že jsem měla kvanta deníků, psávala jsem ty reportáže o ledasčem a že jsem vlastně na základce vydávala i třídní časopis. Od toho tábora ani čárku. Později jsem měla nutkání začít si zase psát deník, ale vždy to na něčem ztroskotalo. Ve škole mi bylo docela nepříjemné psát i slohovky a nikdy jsem ani nedostala lepší známku než trojku. Když jsem začínala víc psát po tom, co jsem přerušila svoji pěveckou dráhu, měla jsem intenzivní pocit, že se vlastně vracím k něčemu, co je mi možná i bližší. Teď to chápu. Já stejně vždy muziku dělala primárně kvůli sdělení, kvůli textům, zpívat cizí texty pro mě nemělo smysl. Moje duše se tím asi snažila obejít můj mozek, který psaní zablokoval, ale to volání bylo silnější, tak to vzala přes muziku.

V terapii se pak k příběhům vracíte, hovoříte s lidmi, co vám ublížili, konejšíte své malé já, ukazujete mu, jak se máte dnes, část z něj v sobě necháte vyrůst a část si třeba necháte, jako připomínku těch momentů, ale už s pozitivním pohledem na ně. Spíš jako motivátor. Moje copatá Kačenka v gymnastické teplákovce se mění v malou vysmátou cheerleaderku, bere můj deník těm krávám z ruky a jdem si ho spolu zase přečíst. Pomrkáváme na sebe pokaždé, když zveřejňuju článek nebo post.

Je RTT terapie zázračná?

Je a není. Je zázračný svou zkratkou přes podvědomí. Na běžných psychoterapiích můžete strávit spoustu času analyzováním toho, co si myslíte, že je problém, když ten problém možná leží hluboko ve vás v něčem jiném, na co si nepamatujete. Jak jsem naznačila, velmi trénovaný jedinec by mohl být např. v meditacích schopen dojít blízko k podobným výsledkům, ale za mě ten zásah a nasměrování zkušeného terapeuta byl zásadní a vyčistil možná 100% na první pokus. RTT je koncentrace toho nejlepšího a nejúčinnějšího z více než 30leté praxe Marisy Peer, nejlepší britské terapeutky nejen celebrit a vrcholových sportovců.

Žádná terapie na světě ale není samo spásná. Bez vaší práce se neobejde nic. Není to tak, že bych najednou zázračně přestala scrolovat feedem, když mám pracovat, nebo že by ze mě hned začaly padal miliónové nápady na články a videa. Dost se ale změnilo. Svůj denní to-do list plním v průměru na 90%, při psaní nebo tvoření už mi vůbec nechodí myšlenky, jak na to budou lidi reagovat, jak to asi vypadá zvenčí, jestli to není trapné. Neshazuju sama sebe. Tohle mi bylo v prosinci ještě dost cizí. Když totiž přestanete sami sebe napadat už v procesu tvorby, necháte svou kreativitu rozjet naplno a dovolíte přijít všem novým a neotřelým nápadům. Jste více autentičtí, lidi vám to věří a imponuje jim to, protože by to chtěli taky. Dovolím si prožít, když mi někdo napíše něco hezkého, a věřím jim to. Navíc mi najednou přišlo pár reakcí na moje psaní a já si uvědomila, že je to přesně ten feedback a to pochopení, po jakém jsem toužila v muzice. Tam ale nikdy nepřišel a já už ted tuším proč.

Nemůžu ani popsat, jak jsem byla šťastná, když jsem se dozvěděla, že jsem byla ke studiu RTT terapie přijata. Prostě to do sebe vše zapadlo a já už přibližně za rok budu touto metodou pomáhat všem, kteří jsou připaveni posunout se dál a vzít si zpět svou moc nad životem.

---

Díky za přečtení, budu moc vděčná za sdílení článku a pokud by vás k tématu napadly ještě nějaké otázky, moc ráda si s vámi napíšu. A mrkněte taky na můj osobní Instagram, kde témata terapií, mentálního zdraví a kouzla obyčejného života rozvíjím dál.