Nemít strach začít (znovu)

Už tři týdny se chystám napsat první článek na blog. Já se nechystám, já se dokonce těším…ale už tři týdny!

Konečně mám novou vizi a jsem z ní nadšená. Sdílet svůj obyčejný život s nahlédnutím do mé „mentální backstage“ a udělat tak z toho neobyčejné, až nahatě upřímné čtení. Ukázat, jak to funguje v hlavě někoho, kdo o mentální zdraví přišel, pak ho uzdravil a teď už se ho nehodlá vzdát. O mentální zdraví, stejně jako o to fyzické, je třeba denně pečovat a já to své mentální zákulisí chci otevřít, abych lidem ukázala jak odlišně nebo právě jak stejně prožíváme různé věci a kde všude jsou na nás podepsané všechny ty roky, kdy to nikdo neřešil. Mentální pohoda je něco, o co se vědomě budu muset starat do konce života, to není samo. Ale to nejen já, to musíme všichni, a tak bych řekla, že se v té backstagi často potkáme.

No a pokud to myslím vážně, tak nemůžu jako první vydat nějaký článek, který jsem nebyla měsíc schopná napsat, a nepřiznat se k tomu. I když jsem původně chtěla blog začít něčím jiným, bude to přiznání, jak nejsem schopná udělat první kroky po cestě, kterou jsem si s nadšením vybrala.

Otázka priorit

Takže proč neumím začít? Jasně, pojem prokrastinace známe všichni, ale myslím, že to není tak jednoduché. Prokrastinujeme většinou u něčeho, co se nám dělat nechce. Já ovšem cítím, jak se na to psaní těším a jak budu spokojená, když to budu dělat. Když má ale dojít na věc, tak si vždy vytyčím něco důležitějšího, po čem si jako dovolím začít. Jakože napřed musím toto, abych pak na psaní měla klid. Jenomže to udělám 4x za den a je 11 v noci. Psaní pro mě prostě nikdy není priorita.

Jsem prostě líná?

Jsem prostě taková? Jsem líná? No asi každý máme období, kdy úplně nezáříme produktivitou, k činostem se musíme přemáhat a pak si připadáme líní. Nicméně to o nás ještě nic nevypovídá. Sama o sobě tvrdím, že jsem do 25 stihla víc, než někteří za celý život, a to by s leností asi nešlo. Školy, tréningy, závody, práce kolem 30 koní, zkoušky s kapelou, koncerty, nahrávání, klipy. Moc dobře vím, že umím zabrat.

Zkontrolovat záměr

Mám dobrou motivaci? To si myslím, že ano. Vnitřně s tím opravdu souzním a myslím, že poprvé v životě mě nezajímá až tak moc nějaký „úspěch“ na konci, ale sám ten proces a cesta, plus je to činnost veřejně prospěšná. Vím, že to budu, dělat, i když to nebude mít bůhvíjakou odezvu, protože je to zároveň terapie pro mě samotnou. Navíc už i to málo, co jsem v tomto směru stihla dodnes, se setkalo se zájmem. Tak na co sakra čekám?!

Negativní motivace místo laskavosti

Už se zase zlobím a já se na sebe za to zlobím často. Nadávám si, že jsem nemožná, že mám daleko víc času než jiní lidé a stejně se nedonutím. Aha, nadávám si a srovnávám se…to rozhodně není cesta ven. To se nemotivuju moc pozitivně, smrdí to nějakým starým vzorcem. Teď si navíc vzpomínám na moment, kdy jsem nadšeně chystala příspěvek s oznámením chystaného blogu a v tom jsem se zastavila a začala sama sebe napadat ve smyslu „Tak hlavně famózně ohlas své plány a pak si trhneš ostudu, protože nebudeš schopná psát, když nezvládáš ani začít.“. To tam prostě naskočí samo. Vzoreček, jak vyšitý. Proč si sama sobě kazím radost z něčeho, z čeho jsem nadšená? Proč se dopředu shazuju? Zdravější by asi bylo si říct „To je fajn, že máš radost a motivuješ se veřejným oznámením. To tě nakopne a pomůže s morálkou.“

Hledej hlouběji

Odpověď na otázku, proč jsem na sebe zlá, nemáme, a tak musíme hledat za tím. Co bývá nejčastěji schované za zlobou, jako emocí pouze vyprodukovanou a nikoli primární? No jasně, strach. Mám se čeho bát? Teď? Prakticky ne, ale to mozku nevysvětlíš, že teď jsou věci jinak. On si šahá pouze do zážitků, které už zná. A z minulosti zná dva příběhy, kterým věnoval všechnu svoji energii a emoce, a výsledek moc pozitivní nebyl.

První příběh (sportovní jezdectví) se děl od mých asi 0 do 23 let a jeho bolestné a nedobrovolné ukončení se léčilo tak špatně a dlouho, že nastartovalo moje první období depresí. Druhý příběh (muzika) od asi 15 do 30 let měl také až hvězdný průběh, ale nakonec se to celé stočilo na místo, kde bylo temno, velmi nebezpečno a ukončit to byla jediná možnost, jak přežít… a to doslova. U muziky jsem navíc musela v citlivém věku čelit výraznému internetovému hejtu, ještě v době, kdy pojem hejt nikdo neznal. Neuměla jsem s tím pracovat a myslím, že to hodně narušilo moje sebevnímání a interakce s lidmi. Celou kariéru jsem tvořila věci s podvědomým přesvědčením, že to nikoho nezajímá, takže všechno byl vnitřní boj.

Trefa do černého, hodně černého

I když dnes už vím, že to vše bylo třeba, abych dnes byla, kdo jsem, ty bolesti byly tak intenzivní, že tam někde vzadu jsou uložené a hluboce zapsané do mých reakčních vzorců. Moje reakce a jednání ovládá strach, že to zase bude bolet, že to zase bude k ničemu, že to nikoho nebude zajímat. Proto je bezpečnější se odradit, posunout to na nikdy, demotivovat se, vynadat si a potvrdit si svoji představu, že jsem k ničemu a nezvládnu to, vytyčením nesmyslného množství úkolů.

Tenhle proces bude dlouhý a zatím nemám jasný plán, jak to překonat a vyčistit staré programy, abych moha naplnit svou novou podstatu. Jen vím, že první krok bude nenadávat si, ale obejmout v sobě tu zraněnou snažící se holku, která na ten strach po tom všem má nárok, a motivovat ji pozitivně. Budu k ní laskavá a vyvedu ji za ruku z téhle temné cely, co jí už neslouží.

Ty vole! Co se to se mnou děje? Po tváři se mi koulí neskutečné slzy, třesu se a mám nepravidelný dech. Tak to vypadá na zásah. Dotkla jsem se něčeho reálně živého. Když jsem si říkala, že to psaní bude terapie i pro mě, netušila jsem, že to bude tak instantní. Ufff…je to síla. Ale aspoň mám první krok za sebou.

---

Jestli jste to dočetli až sem, tak díky moc. Na téhle cestě budu ráda za váš doprovod a podporu. Věřím, že si navzájem budeme mít co dát. A slibuju, budu se snažit být kratší, ale někdy to prostě asi nepůjde 😉