Dnes s vámi chci sdílet vzpomínku na krásný vědomý den z loňského léta. Bylo to období, kdy začaly výcvikové trable se štěnětem a moje štěstí z pobytu venku mě na pár měsíců opustilo. Nesla jsem to těžce, protože v té době bylo bytí venku celé moje bohatství, splněný sen a léčebný nástroj zároveň, a strach, že o to můžu vlastním pochybením ve výcviku přijít, mi přinášel až úzkostné stavy. O to silnější byly ale ty světlé dny, kdy jsem se s tím vypořádala a znovu a znovu si dokazovala, že už hlouběji nespadnu, že už nebudu oběť. A i když po níže popisovaném světlém dni přišlo ještě mnoho pádů a okamžiků zoufalství, bylo to právě vědomé prožívání každého zvednutí se ze země a uznání (sama před sebou ) všech malých krůčků vpřed, co mi dodalo sílu a pomohlo udržet mou mysl z dosahu těžké šedé mlhy.
Dnes byl ten den, kdy jsem na sebe byla opravdu vědomě pyšná. Včera totiž naše štěně poprvé výrazně zvětšilo perimetr jeho pohybu po loukách a po nějaké stopě se na 5 minut zaběhlo, na přivolání nereagovalo a prostě bylo celé takové divoké a nespolupracující. No jo jednou to přijít muselo, je to součást výcviku, ale mě to dost vyděsilo a cítila jsem se bezmocná. Pocity selhání, ohrožení, nekontroly, ztráty svobodné mysli, co venku odpočívá. S pocitem strachu jsem usnula, ráno se s ním probudila a do odpoledne to celé ještě sílilo. Zabylo mi špatně i při myšlence, že bych s ním zase měla jít ven. No jo, když mu to dovolíme, tak se mozek vždy rád chytne nějaké obavy, začne na to nabalovat všechny staré nejistoty a tvoří úzkostné veledílo. Dost mě štvalo, že mě to ovládá, že mi není dobře. Pokusy o řešení v mentální rovině selhaly, nešlo to nijak racionalizovat, a tak jsem se spíš naštvaná sebrala a na truc vyrazila se psem ven znovu.
No a ejhle! Všechno bylo o moc lepší. Jeffry zase komunikoval a v druhé polovině vycházky už reagoval i na pokyny gesty. Hrozně se mi ulevilo. Včera prostě neměl den, vše je pro něj i pro mě nové, musí si zvyknout a musíme najít společnou řeč. Bez práce to přece nejde nikomu, je třeba trénovat. A v tom mě zalil ten skvělý vědomý pocit, že jsem neseděla zoufalá doma, nenechala se sžírat úzkostí a šla pro to něco udělat. Zkusila jsem udělat něco pro to, abych se cítila lépe!
Jak mě všechna ta tenze opustila, rozhlédla jsem se kolem sebe a rozplynula se v okolní kráse siluet hor, hustých lesů a nekonečného červenobíle kvetoucího makového pole. Jaká krása. Splněný sen, můj domov. U tohohle se vždy cítím opravdu požehnaně a privilegovaně. Moc dobře si totiž uvědomuji, že ne všichni mají podmínky a prostředky k tomu, aby se tak náhle přesunuli do vlastního domu pod horami. Na druhou stranu je pravda, že i ten náš styl přesunu byl pro mnohé šíleným krokem, ke kterému by se neodvážili. A ač jsme to udělali s veškerým komfortem, který jsme si mohli dovolit, odvážný a pro nás místy i děsivý krok to byl. Ten risk neznámého, to bylo naše něco, co jsme udělali pro to, cítit se lépe.
Tak mě napadá, kde bych dnes asi byla, kdybychom se nepotkali s Honzíkem. Nebo kdybychom v tomto prostě neměli společnou vizi. Byla bych pořád nešťastná ve městě? No…věřte nebo ne, ale i při zapojení veškeré upřímnosti k sobě si odpovídám jasné NE. Já jsem totiž věnovala hodně energie sebepoznávání a sebereflexi a přišla na to, co mi chybí, co vážně chci, jak moc na tom záleží moje duševní pohoda a kolik jsem tomu schopná obětovat. Já si se sebou vyřešila, že to bez přírody nepůjde a odstěhovala bych se za ní i jinam. Klidně bych svůj „sociální status“ snížila, nastěhovala bych se do „bytovky na Jesenicku“ (což je mezi velkoměšťáky údajně zavedený pojem pro nesmyslné bydlení „v díře“) nebo jinde a dělala úplně jinou, méně pohodlnou práci za míň peněz. Ale dělala bych pro mě to důležité, žila bych blíže přírodě a bylo by mi lépe. Takže to asi zas tak moc není o tom, jestli máte na to si koupit dům, ale jestli jste ochotni udělat ten krok, nehledat výmluvy, vyrazit za svým snem a nechat se překvapit, jak se to celé poskládá. Zkrátka bych opět udělala něco pro to, abych se cítila lépe.
No a jak už si extra nahajpená skoro pluju po té louce zpět k autu, říkám si, že jediné, co té vydařené procházce ještě chybí, je koupačka v lesním potůčku. Sluníčko totiž dost peče, stín je až pod stromy, kde stojí auto, boty mám plné píchajících semínek travin, kterými jsem se brodila, oblečení se na mě lepí, jak jsem splavená. Procházka se psem na letní louce vypadá v představách rozhodně komfortněji, než jaké je v reálu. Mrknu na mapu a skoro nevěřím. On tam totiž v těch stromech u auta údajně potok teče.
Zamířím k němu a už jen klima té stinné oázy mi nabídne velké osvěžení. Jeffry se samozřejmě dávno čvachtá, plnými doušky hltá zurčící vodu a já začnu váhat. Břehy jsou plné starého polorozpadlého listí a velkých kamenů, ne úplně dobře schůdné. Dno potoka je rovněž z velkých kluzkých balvanů, vody sotva po kolena, boty mám pevně zavázané. Sprcha v koupelně bude pohodlnější, tohle se mi asi už teď nechce řešit. Z 90minutového hulákání po psovi na přímém slunci jsem dost unavená, chci spíš klid. Navíc už jsem ochlazená a pocitu vítězství bylo pro dnešek dost, není třeba aby to bylo lepší.
Počkat! Ono to ale může být ještě lepší! Stačí ze sebe jen vymáčknout o kousek víc energie, abych překonala maličký diskomfort prostředí, svlékla se a užila si to, o čem jsem vlastně celou dobu v rozpálené Praze snila!!! A teď bych nad tím rozmazleně mávla rukou? To teda ne! Za dvě minuty už se vtipně skládám do malé tůňky, Jeffry trochu nechápe, o co se tam snažím, ale já jsem hyper šťastná. Nahá a svobodná se omývám vodou z hor pod zelenými buky. Dopamin se vyplavuje. Stojí to za všechny prachy světa, a přitom je to zadarmo. Teď v tomhle okamžiku už se nemůžu mít lépe a stálo mě to "jen" odmítnutí snadnější a pohodlnější cesty.
Chcete-li se cítit lépe, vždy vás to bude něco stát. Kousek vaší energie navíc. O jeden krok víc, než kolik jste jich udělali do teď. Kousek odvahy vydat se malinko za hranici toho známého a pohodlného. Nic se neudělá samo, stáním na místě se nedočkáte změny stavu a i věci, které už máme a milujeme, potřebují občas přísun nové energie, aby naše láska k nim neuvadla, nezevšedněla.
Nejlepší na tom je, že většinou nepotřebujeme dělat mílové kroky, ale stačí se lehce dotknout ustálené hladiny naší energie a nechat drobné vlnky rozmávat motýlí křídla vesmíru.
