“Počkej až ty budeš vdaná, jestli budeš tak chytrá i potom” prskne po mě povýšenecky táta, když intervenuji nějakou jeho hádku s mámou s prosbou, zda by se k sobě nemohli chovat slušněji. Ze mě bez meškání vyjede naprosto sebejistá odpověď “A ty si jako myslíš, že po tom, co tady vy dva soustavně předvádíte, se já někdy vdám?”. Na to, že je mi v tomhle výjevu maximálně 12 let, tak slušný.
Tahle situace u nás nebyla vůbec ojedinělá a moje vnímání vztahů to do budoucna samozřejmě ovlivnilo hodně. Ale po pár letech zvláštního hledání se pak přišel někdo, kdo mi poprvé ukázal, že opravdová láska s respektem existuje a že je to daleko svobodnější a příjemnější, než jak to vypadá u nás doma. Sice jsme spolu nezůstali šťastni do konce života z mnoha důvodů, ale tomuto muži já budu navždy vděčná, že ve mě otevřel nový svět možností, vnímání a řekla bych, že svým způsobem nastavil moji laťku pro vztahy tak vysoko, že jsem byla schopná odejít ze všeho, co nebylo 100%. Znamená to chtít moc? Ne, jen tak jsem dokázala dojít do vztahu, který mám dnes a je podle mě dokonalý. Díky, Vláďo! ;-)
Ano, píšu dokonalý vztah, protože já jej jinak nazvat neumím, já to tak cítím. Nazvali by ho tak i lidé zvenčí? Asi těžko. :D Zvláště, pokud s námi zažili i nějakou krušnější chvilku, a už vůbec by nás tak nenazval nikdo, kdo by věděl, čím vším jsme si procházeli hlavně na začátku. Dokonce jsem se jednou zeptala mojí terapeutky, jestli je vůbec ok cítit se dobře ve vztahu, kde se najednou odkrývá a řeší tolik věcí, jako problém se závislostmi, psychické i zdravotní problémy, časté a někdy hodně vyhrocené hádky. Napadlo mě totiž, že pokud i při tomhle mixu skutečností je mým převládajícím pocitem láska, důvěra a hrdost, tak jsem možná trochu psychopat. Terapeutka mi ale potvrdila, že pokud se to vše řeší na obou stranách dobrovolně, v souladu a příjemné chvíle převažují nad těmi horšími, oba díky tomu rosteme, náš vztah sílí, a ať se vykašlu na všechny domněnky a obrázky “jak by dobrý vztah měl vypadat”. A tak to s těmi vztahy je. Jde jen o to, jak my se v něm cítíme, co je důležité pro nás a jak vyživuje náš individuální život.
A tak o pár let později, po všem tom, co jsme si spolu prošli, zažili a vybudovali, jsme se s Honzíkem shodli, že být přítel a přítelkyně už není důstojné. Chceme být svoji, pan a paní, a to i proto, že oba vnímáme důležitost a moc rituálů. Tak to vnímáme teď. Honzíka to ale až do vztahu se mnou nijak neoslovovalo a já jsem žena, která snila o všem možném, jen o zásnubách nebo svatebním dni rozhodně ne. Nějaké představy, plány nebo dokonce povědomí o tom, jak se tyhle věci zhruba dělají, u nás tedy neexistují, a právě tam začala všechna sranda. A to doslova.
Já, protože jsem normálně extra plánovač a věci hodně řídím, ale zároveň jsem na své cestě k ženství a učím se mému muži dopřát prostor k projevu jeho stylem, tak jsem se omezila pouze na informace “nežádej mě na dovolené, na narozeniny ani na vánoce a nemám ráda žluté zlato, růžové nebo bílé je top”. To jsme si jako odkývali a pak se půl roku nic nedělo. Teda kromě tuny hodně povedených vtípků ve smyslu “To už mě žádáš?” v těch nejdivnějších situacích. Občas jsem se sama sebe zeptala, jak si vůbec ten okamžik nějak představuju a jestli to vůbec může být nějak kouzelné, když jsme se na tom tak pragmaticky domluvili, ale to vytvořilo spíš jen další otázky. Taky Honzíka znám skrz naskrz, tzn. i jeho část, která když je z něčeho nervózní, tak jako ochranu zapne velmi úzké tunelové vidění, což je ale kontraproduktivní, protože si absolutně vezme rozhled po možnostech okolo. Když je ale v pohodě, umí mě hodně mile překvapit a dělá krásná gesta, a tak jsem nechtěla nijak předjímat a pěstovat jakákoli očekávání a vyčkávala, jak to pojme po svém. A tak se v půlce listopadu i stalo.
Za krásného počasí jsme se vydali objevovat další kus Jeseníků a celou dobu si chrochtali blahem ze všeho, co tady tak milujeme. Byl to takový ten skvělý den venku podle nás, všechno klapalo a když jsme se ufunění s jazykem na vestě sotva vyšplhali na cílový vrchol, Honzík poklekl ke svému batohu, a místo piva, (které jsem automaticky očekávala) na mě tasil zavřenou krabičku a jednu větu…..
“Tak to je ono, vezmeš si mě?” vysouká ze sebe stěží zhroucený u batohu, protože sotva popadá dech po výšlapu, který podle mě ještě ani nedokončil. Mlčím, čekám, jestli to bude nějak pokračovat, ale nic se neděje. Ani v té situaci, ani ve mě. To jako fakt? Tohle má být ono? Tohle chystal půl roku? Jsem ve velkých rozpacích a nejsou příjemné. Prstýnek! Ještě to můžeme zachránit prstýnkem! “No vezmu, ale ještě mi ukaž, co máš v té krabičce” usměju se na něj. Otevře ji a tam je prostá černá obroučka, taková černá věc. Na prázdno polknu, natáhnu ruku, Honza TO vytahuje z krabičky (teď vidím, že vnitřní strana obroučky je světle modrá) a zavěšuje mi to na prst. Ano "zavěšuje", protože je to asi o půl cm širší než můj prst. Vevnitř se začínám trochu hroutit a kontrolu přebírá slovo „zklamání“, i když se mu ze všech sil snažím bránit.
Jo, nijak jsem si to nepředstavovala, ale teď už vím, že bych asi ocenila, kdyby po výšlapu trochu chytil dech, řekl mi k tomu aspoň pár hezkých vět a významně podal otevřenou krabičku, kde by bylo něco, co by aspoň vzdáleně připomínalo zásnubní prstýnek. Jsem paralyzovaná, nevím, jak se mám chovat k sobě ani k němu. Tohle jsem nečekala, jsem nepřipravená. Na chvíli se snažím přinutit k nějaké pozitivní emoci, ale nejde to. Já neumím předstírat a na “tomhle momentu” se mi nelíbí nic. Co mi ale jde, je brzdit svoje vyjadřování tak, abych druhému neublížila a já získala víc času se v situaci zorientovat. “Tohle je teď hlavní, Kateřino. Nepouštěj ven ty splašené emoce, protože ti možná jenom něco uniká” říkám si v duchu. Honzík sice jasně vidí, že to není dobrý, ale zatím se nerozpadáme a snažíme se komunikovat věcně. To „nejpozitivnější“, co ze sebe ale dokážu dostat, jsou věty jako “To je trochu škoda, že to nejhezčí na tom prstýnku dali dovnitř a není to vůbec vidět, co?”. Sorry ty vole, nejsem svatá, no….
K návratu z emoční centrifugy do neutrálu mi pomohlo vybavit si ta mikro podezření, že to nemusí dopadnout dobře. Ta šance tam byla a já o ní věděla. Díky čemu jsem to věděla? Díky tomu, že ho znám tak dobře. Muže, kterého miluju se vším všudy, a tudíž i s těmi “slabšími stránkami”. Ano, já teď prožívám zklamání, ale celé je to tak divné a emočně složité, že to skoro vypadá, jako přesně jedna z těch věcí, kterým se nevyplácí v tom momentu přisuzovat velkou důležitost, a spíš se k nim vrátit, až se to vevnitř uklidní. Reagovat teď naplno by bylo zdrcující pro mě i pro Honzíka. Rozdýcháme to. Oba cítíme, že bude lepší se vrátit k tomu obyčejnému výletnímu dni. Ten nám šel lépe. Pár vtípky zameteme pryč tu divnou situaci a už jsme zase my dva spokojenci uprostřed nádherných hor. Debata o společném příjmení to pak trochu posunula do lepšího světla. Cestou k autu ale ještě uvažuju nad tím, jestli teda jsme zasnoubení i za těchto podmínek a jestli z toho mám vůbec radost. Vevnitř mám ale pořád “divno”, tak to znovu zaženu pryč, a ještě tomu dám čas.
Doma se vrátíme do normálu, ale něco je jinak. Honzík začíná nějak zářit, je šťastný. On je šťastný, že jsme zasnoubení a začne to každou chvíli říkat. Oslovuje mě jako snoubenku a má z toho radost, jak malé dítě z Vánoc. To je v ten den poprvé, kdy ta událost začíná mít i pozitivní stránku. HURÁ! Tak to vezmu na milost a zkusím tomu ještě dát šanci. Vykopu to celé zezadu z mé hlavy, kam jsem to pohřbila, aby mě ty splašené a bolavé emoce neotravovaly, a opatrně otevřeme debatu o tom, co se to tam teda nahoře stalo?
Teprve teď v klidu zjišťuju, že byl hrozně nervózní, a tak to na mě vybalil, jak nejlépe v ten okamžik uměl. Tahle možnost mě v tom momentu fakt nenapadla. Vždyť mě už měl půl roku jistou!? Je to vlastně krásné! Dál zjišťuju, že mi prsten koupil hned po první debatě, ještě než jsem zhubla 10 kg, proto je mi velký. Že si to spletl a myslel, že prsten s kamenem se dává až jako snubák (tak se projevuje ten tunýlek- žádná rešerše). Že “ta černá věc”, jak jsem to škaredě v šoku pojmenovala, má představovat naši kombinaci moderna s přírodou, protože je to karbon s malachitem uvnitř. Já přišla na to, že mi celkem sedí na pravém prostředníčku a velmi citlivě jsem dokázala vykomunikovat, že by se mi stejně líbilo nosit padnoucí symbol zasnoubení aspoň trochu podle zvyklostí. Přiznat si, že asi netoužím být alternativní úplně ve všem, pro mě nebylo snadné, ale je to taky velký krok k autenticitě. Honzík to pochopil a přijmul bez jakéhokoliv zpochybnění či posměchu, prstýnek jsme později vybrali spolu a on dál pokračovali ve šťastném opakování faktu, že jsme zasnoubení. Ten večer, i další den, pak celý týden a trvalo mu asi měsíc, než se to stalo běžnou součástí naší nové reality.
Já jsem se v radování se samozřejmě záhy přidala. Hned, jak mi to všechno došlo. Hned, jak jsem si uvědomila, že tohle jsme my. Že nám možná nejdou “některé momenty” jako z filmu, ale za to nám jde ten každodenní život daleko lépe, než jak se všem scénáristům vůbec kdy snilo. Celá ta událost se během pár hodin proměnila z momentu zklamání na další důkaz života v dokonalém vztahu. Já se opravdu cítím privilegovaně, že podobné zásadní situace ustojíme s takovým klidem, protože oba stejně ceníme a užíváme si ten každodenní život. Ty výraznější momenty chápeme, jako zpestření, ale víme, že o nich to není. Cítím se privilegovaně, že na sebe navzájem bereme takové ohledy, že se tak dobře známe, že to pro Honzu tolik znamená a byl nervózní, i když to měl úplně jisté. Že dal do výběru prstýnku takový příběh a že si můžeme zcela bez výčitek a s pochopením říct, když si ten druhý přeje něco jiného. To je pro mě láska, partnerství, největší bohatství a zároveň výsledek naší tvrdé práce na sobě samých i na tom vztahu. Nevím, co nám život nachystá za x let a rozhodně si nemyslím, že nás nic nemůže překvapit, ale teď je všechno, jak má být, a málo kdo má pro manželství lepší předpoklady, než my dva Zhor.
PS: Žádací fotografie vznikla na onom přesném místě, ale přesně o týden, 30 cm sněhu a hromadu oslav později ;-)