Jak laskavostí vyzrát na stres

„A nemáte teď nějaké stresové období?“ ptá se mě doktor jako první při konzultaci zdravotního problému a já si uvědomuji, že se na to ptají vlastně všichni doktoři. Nikdy nevím, jestli se na to ptá, jako že ho to fakt zajímá, jestli má ironický den nebo žije na jiné planetě. Protože já si teda za celý svůj život nevzpomenu na období, které by více či méně stresové nebylo. A stejně všichni spíš odpovíme „ani ne“. Včetně té paní, co v čekárně 2 minuty z kabelky s roztřesenýma rukama neuměla vytáhnout doklady, když ji sestřička poprosila o kartičku pojišťovny.

Naučili jsme se totiž se stresem žít, nevidět ho, pokládat ho za běžnou součást našich životů. Ono je i dost těžké k tomu zaujmout jiný postoj v životech stresem naplněných od rána do večera. Stres se stal normou a vyjádřit nahlas, že ho vůbec pociťujeme, v nás možná i vyvolává pocit jakéhosi selhání. Moderní člověk přece musí stres zvládat, jinak nemá šanci přežít. Proto většinou odpovídáme to „ani ne“. Přitom podobné přehlížení a podhodnocování stresu je právě to, čím si zaděláváme na vyhoření, zhroucení nebo nějaké ty zdravotní obtíže.

Jaký je vztah mozku a stresu?

Lidský mozek totiž vůbec není na „přijímání a překonávání“ stresu uzpůsoben. Jak už jsem velmi lehce naznačila v článku o RTT terapii, vývojově nejstarší části našeho mozku mají velkou převahu nad těmi mladšími. Reakce spouštěné těmi nejstaršími částmi jsou prostě hlouběji vryté v našem fyzičnu i v mentálním fungování. Co nám pak vyplyne z toho, že se ty nejstarší části starají o naše přežití a teprve ty později vyvinuté nám umožňují věci, jako vnímání sám sebe, jemnocit, mentální růst, vnímání času? No že při jakékoli stresové situaci nám napřed tělem projede vlna podnětů pro záchranu života (útěk, útok, skrýt se, svalová křeč, alarmující hormony), a až pak přichází nějaké racionální myšlenky – racionální z pohledu moderního člověka, který potřebuje stresu nepropadnou, zachovat klid a vymyslet nejlepší možný postup, jak jím projít, a ne se mu vyhnout. Vlastně tak neustále bojujeme sami se sebou a boj bere energii. Navíc náš mozek nikdy nespí a čím víc my jsme fyzicky unavení, tím míň jeho pochody ovládáme. Čím méně je mozek pod kontrolou, tím větší má sklony negativně nadhodnocovat situace a vypouštět do těla stresové hormony, jenž naše tělo zase musí vyrovnávat.

Neznamená to však, že jsme předurčeni ke zhroucení se. Znamená to pouze potřebu toto všechno přijmout, naučit se s tím vědomě pracovat a stres uznávat. Máme neuvěřitelnou schopnost učit se a na věci si zvykat (sobotní smska od šéfa vás po 2 letech rozhodí asi míň, než při prvním týdnu v práci), ale nesmíme zapomínat na fakt, že každé zpracování stresové situace, ať krátkodobé nebo delší, nás stojí daleko více energie, než si přiznáváme. Často se tak dostáváme do situací, kdy se doháníme až na pokraj našich mentálních i fyzických sil a opečováváme se zbytečně pozdě.

Když se stres nahromadí, i pouhé rozbité dveře můžou vyvolat nepřiměřenou reakci.

Co děláme špatně?

1. Dny si neplánujeme s dostatečným přihlédnutím na stresovou náročnost jednotlivých úkolů (řešíme pouze čas a energii). Vyžadujeme po sobě spoustu úkolů a jsme na sebe naštvaní, když se už v půlce dne cítíme vyčerpaní, když bychom to přece měli zvládat.

2. Snažíme se „fungovat“ v dlouhých časových úsecích, jež neprokládáme pauzami s odreagováním. Kromě toho, že bez drobných pauz (ideální je tzv. Pomodoro poměr 25/5 min) si absolutně vyčerpáváme kognitivní funkce (paměť, soustředění, orientace v prostoru, pohotovost, emocionální seberegulace, řeč, porozumění), nevyužíváme ani delší dané pauzy, jako třeba oběd. Místo soustředění se na jídlo a trošky klidu se na mobilu vedle talíře snažíme vyřídit co nejvíc maličkostí, zaplatit účty a odpovědět na další maily. Tím si mozek udržujeme pod tlakem, a ještě pak sami sebe utvrzujeme o uměle vybudovaném stresu hláškami typu „nemám čas se ani najíst“. No vy ten čas máte, ale nejste k němu pozorní nebo si ho berete sami.

3. Pauzu si bohužel nedopřejeme ani tehdy, když už se začínáme cítit nekomfortně, nutíme se „zatnout zuby“ a jdeme přes všechna upozornění, které nám tělo i mozek dávají. 20 min šlofík, procházka kolem kanceláře a sklenice vody na bolest hlavy funguje lépe než prášek. Přetažený mozek vám nedovolí se ani později vyspat, ani se soustředit, a hlavně vám i vezme schopnost zvládat situace standartním způsobem. Jedna špatná reakce, jedna popuštěná emoce a váš unavený mozek si to při tvorbě dalších hororových scénářů může rozdat klidně s Hitchcockem.

4. Dokonce jsme k sobě tak krutí, že neposloucháme ani naše základní potřeby, jako hlad, žízeň a jiné. Svému dítěti byste neřekli, že může na záchod, až domaluje obrázek, že? Sobě to ale děláme běžně a zbytečně zvyšujeme celkový diskomfort, v němž po sobě vyžadujeme plné fungování. Znám bohužel i lidi, kteří toto své chování prezentují druhým jako svou výhodu, dobrou sílu vůle.

Stres i klid jsou o maličkostech

Jasně, všichni jsme „busy“ a máme napnuté programy, ale všichni zároveň máme čas zajít si na záchod, mít 30 min na oběd, přijít někam s omluvou o 10 min později, protože jsme se potřebovali venku posadit na lavičku a čumět na chvíli na strom a uklidnit se. To zachraňuje životy, obchody i sociální interakce. V 99 % případů jsme my sami jediní, kdo by nám těch pár minut vyčetl, kdo má od nás taková vysoká očekávání. Těch pár minut si opravdu všichni můžeme dovolit, jen si to musíme připustit, dát svou mentální pohodu na první místo a nestydět se za to. Nebudete toho litovat, je to dobrá investice do naší „provozuschopnosti“. A ano, opravdu mají tyto malé pár-minutové detaily zázračnou moc.

Protože i stres jsou jen malé detaily, které si k sobě pouštíme. Stres to nejsou jen okamžiky hrůzy před zkouškou, před pohovorem, při autonehodě, při vyhrocené situaci v práci, při hádce s partnerem. Z pohledu našeho těla a mysli je stres jakýkoli malý překonávaný diskomfort. Je to telefon na úřad, který nemáme rádi („snad se zas nedozvím, že mi ještě chybí nějaké potvrzení“), je to donucení se jít na večírek, když se nám nechce, je to rozhovor s někým, koho moc nemusíme a zrovna jsme ho na tom večírku potkali. Pro někoho je stres mluvit před všemi na poradě („doufám, že se zase nezaseknu“), pro někoho jízda přeplněném MHD. Může to být jízda autem po dálnici, návštěva zubaře, schůzka v bance nebo donutit se začít dělat rešerši něčeho, co potřebujete a nic o tom nevíte („tvl to zas budou 3 hodiny Alenky v říši divů, radši bych šel ven“). Procházky se psem, kterého ještě neovládáte, odevzdání auta do servisu („proboha kolik to zas bude stát“). Je to tisíc malých věcí, které denně děláme a musíme dělat. To že je dokonce někdy sami dělat chceme, jim neubírá nic na jejich stresové náročnosti.

Buďme k sobě laskaví

Každé jedno malé překonání sebe sama nás stojí energii. Být k sobě laskavý znamená, že to uznáváme. Možná jste si info o vývoji mozku a věcech s tím souvisejících přečetli poprvé. Použijte to vědomě. Použijte to pro sebe jako vysvětlení, proč jsou pro vás některé zdánlivě banální věci těžké a únavné, a jako důvod, proč se i za maličkosti pochválit. Proč si dopřát malé odměny a pauzičky během dne. Dělejte to preventivně, ne až je pozdě. Malá pauzička a vypnutí dovolí tělu odplavit nahromaděné hormony a kyseliny, povolit stažené svaly, restartuje pozornost.

Pár minut sluníčka zachraňuje životy.

Já si dodnes pamatuju na pár okamžiků v mém životě, kdy jsem pro sebe něco vědomě udělala poprvé. Protože to mělo ohromný vliv. Jako tenkrát (pozn.: to už jsem měla ukončené terapie, jinak bych toho asi nebyla schopná), když jsem ráno v Praze běžela do práce a už od rána měla stažený žaludek z návštěvy zubaře. Pak jsem tedy z práce běžela k zubaři, tam to nějak přežila a zase jsem chtěla běžet na tramvaj do práce. Koutkem oka jsem zahlédla, že po dlouhé zimě na Karláku spustili tu hezkou fontánku a malá Kačka ve mě se tam chtěla jít mrknout. Ta dospělá to ale ihned zamítla, protože každá minuta se počítá a přece musí….no je to blbost, není čas….budeš dřív dom….nemůžu? Fakt nemůžu? No ty vole, já přece můžu! A tak jsem sama sebe čapla za límec a utratila celých 7 min koukáním na tekoucí vodu ve sluníčku uprostřed Karlova náměstí. Můj den se zastavil, moje stresem stažená ramena klesla dolů a koutky mých úst se zvedly směrem ke sluníčku. Pak jsem nastoupila na další tramvaj, která jela akorát, v kanceláři mě s úsměvem přivítali vonící kávou. A já si v tom lepším moodu byla schopná toho jejich úsměvu všimnout, opětovat ho a všechno už od toho dne bylo jiné. Zjistila jsem, že můžu, ba že musím, protože to pomáhá.