Kolik (ne)přátel máš, tolik si (ne)vážíš sám sebe
- Kenta z konce světa
- 27. 2. 2022
- Minut čtení: 5
Vyřešit svůj vnitřní svět je boží a neskutečně osvobozující. Jsem ráda, že to začíná být celkem slyšet a že lidi motivují další lidi, aby převzali zpět moc nad vlastními životy. Propagace čehokoli ale většinou moc neupozorňuje na stinné stránky „produktu“. U osobního rozvoje vás ta stinná místa můžou dost vyděsit a na dlouho zastavit v jakémkoli posunu. Všichni vám říkají, že to bude těžké, ale nikdo nepřizná, jak moc. Třeba takové „let go“ se dobře říká, ale hůř dělá, zvlášť pokud se jedná o naše přátele.
Přátelství má pro mě obrovskou hodnotu. Já za tím nevidím jen zábavu a posezení u pivka. Jako lidi se potřebujeme a mít po svém boku někoho, kdo vás upřímně zná x let a zažil vás v lepších i horších časech, to je poklad. Takový člověk vám může dát dobrý feedback a trochu i pocit bezpečí. Jsem ovšem realista a vím, že s jakýmkoli vztahem přichází i práce. Nevyhnou se nám chvilky, kdy budeme mít jiný názor nebo nebudeme souhlasit s něčím na té druhé straně, ale to jsou právě příležitosti k tréningu komunikace, konstruktivní kritiky, otevřenosti jinému pohledu. Tehdy se přátelstvím vzájemně vychováváme, učíme, obohacujeme a rosteme. Tenhle ideální přátelský status je však možný pouze při splnění jedné podmínky. Ta druhá strana na to musí nahlížet stejně vědomě, a to je zároveň i vysvětlivka, proč je opravdu dobrých přátel tak málo.
Sorry not sorry, ale čím víc vidím do lidských duší, vědomý (člověk uvažující nad tím proč a jak věci dělá) je málokdo. Je to ok, každý je na své cestě v nějakém bodě, takže nikdo není horší ani lepší. Ale pokud patříte do skupiny lidí, kteří na sobě fakt makají ve smyslu řešení svého vnitřního světa a čisté upřímnosti k sobě samému, připravte se na odchod mnoha lidí. Budou i chvíle, kdy se budete cítit hodně sami a hodně divně, že si s mnohými lidmi přestáváte rozumět. Já si místy dokonce říkala, zda nezačínám mít syndrom jakési duchovní/vývojové nadřazenosti, protože ten počet „odchozích“ byl děsivý. Nechat odejít kamarády, kteří vás životem doprovázeli třeba posledních 15 let, není nic veselého. Časem ale přijdete na to, že to není o nadřazenosti, ale o nalezení vlastní hodnoty a vlastních hranic. Je to příznak uzdravujícího se člověka.
Víte, já přiznávám, že pořád dost řeším i takové ty „zbytečné odchody“. Když někdo přestane komunikovat kvůli delšímu odloučení, kvůli jinému názoru, kvůli hloupému nedorozumění. Jasně, tihle lidi za to asi teda nestojí, ale já hrozně vnímám tu zbytečnost roztržení lidského pouta a je mi to líto. Tady sama musím zapracovat, let go Kento, let go! Co je ale nejzáludnější případ jsou plíživě toxičtí lidé.
Plíživě toxický člověk není toxický, protože takový chce být. On je sám nešťastný, něco mu chybí, něco ho trápí, o něčem pochybuje, je si nejistý. On však neřeší nebo nechce řešit, proč něco není v pořádku, on je jen frustrovaný. A tahle frustrace začne dřív nebo později prosakovat do jeho činů a reakcí a pokud to v sobě nedokáže oddělit od vnějšího světa, začne se to týkat i vás, jako jeho přítele. Holt jste nejblíž, zná vás a bude snadné si své frustrace na vás nenápadně kompenzovat. Trigrovat se to může i obráceně. Klape vám to spolu už nějakou dobu, ale vy se najednou někam posunete, něco změníte, něčeho dosáhnete a ten pocit nejistoty v něm probudíte vy sami. Efekt je však stejný.
Začnou se objevovat mikro poznámky, uštěpačné komentáře, divné otázky, malinko odlišné reakce i akce. Jenom někdy, jenom málo, jenom nenápadně. Většina se zahraje na nějaký humor nebo se za minutu už dělá, že to vlastně nikdo neřekl a mood konverzace je zpět. Zpočátku to ani nezaznamenáte, ale později si začnete všímat, že se ve vašich interakcích občas objeví pár-sekundová emoce, která vám není příjemná. Jenže než to analyzujete, vše je zase na svém místě, a tak to přejdete. Sami sebe často navíc přesvědčíme, že to my jsme asi podráždění a moc si věci bereme a tím bohužel dáme prostot onomu člověku, aby v tom pokračoval a svou pozici upevnil.
Člověk se zdravým sebevědomím se dokáže zastat sám sebe a druhému nekonfliktně sdělit, když mu něco není příjemné. Toho je ale reálně schopno málo lidí. Navíc je to přece náš přítel, kterého máme rádi, a tak za tím nehledáme nic hlubšího, navíc se zase v jiných oblastech snaží být extrémně milý. „Prostě takový je.“ Když to ale trvá delší dobu, vytvoří to blok či pochybnost ve vás samotných a nechci být poslem špatných zpráv, ale to je přesně to, o co se dotyčný snažil, ať už vědomě či podvědomě. Aby vám ubral radosti z něčeho, co on sám nemá. Aby vás znejistil tam, kde ho samého vaše jistota znejišťuje. Ve zkratce vám něco závidí, nechce se špatně cítit sám, něco na vás zpochybňuje jeho samotného nebo si vaším ponížením dodává sílu. Tohle dělají naši (ne)přátelé.
Může trvat hrozně dlouho, než nám dojde, že něco není v pořádku. Než nám dojde, že byste před návštěvou přátel neměli být vystresovaní, zda je dost uklizeno, jestli si neuděláte trapas s večeří, jestli nemáte pokrčenou košili, jestli se v baru nesmějete moc nahlas, jestli můžete tančit na stole, jestli není vaše vybavení na hory moc staré. Neměli byste se bát říct, že si večeři v tomhle podniku teď nemůžete dovolit, proč letos nemůžete jet k moři, proč jste se pohádali s rodiči, proč jste se rozešli s přítelem, proč dneska nechcete nikam jít. K tomhle všemu a všelijaké další přetvářce se totiž necháváme dotlačit, jen abychom se vyhnuli nepříjemným poznámkám našich „přátel“. Život je prostě příliš složitý na to, abyste se před lidmi, kteří vám mají být blízko, snažili být pro ně „vyhovující“ verzí, a ne sami sebou.
V ideálním světě bychom se sami sebe dokázali zastat, druhého s láskou upozornit na problém a k tomu se ho zeptat, zda je u něj vše OK. Přátelé jsou také učící se lidé a dokonalý přítel není ten, který nedělá nic špatně, ale ten, který s vámi vede upřímný dialog, sdílí své pocity, dokáže se omluvit, a pokud vám sděluje něco nepříjemného, dělá to co nejšetrnější formou v prostředí, které je pro vás oba bezpečné a chce slyšet i vaši stranu příběhu. Tohle není nereálné, ale velmi vzácné.
Oslavujte každé vyčištění vzduchu i po letech, nebojte se občas udělat první krok, pokud vám to stojí za to, a dávejte do přátelství lásku, energii i zranitelnost. Ale hlídejte si své hranice , a když se někde necítíte dobře, druhá strana to nechce vykomunikovat nebo dokonce zpochybňuje vaše emoce („Ále prosím tě, ty toho naděláš.“), nechte to jít. Máte na to právo a sobě tak prokazujete, že znáte svou cenu a chováte k sobě respekt. Třeba se k vám jednou vrátí, až vás doženou, třeba taky ne. Vy si sobě ale zůstanete na vždy a vždy budete obklopeni takovými lidmi, kteří vás respektují tak, jak se respektujete vy sami. Nekonečné přehlížení plíživé toxicity našich (ne)přátel brzdí náš posun vpřed. Vyčistit je ze svých kruhů je často bolavé, ale zároveň je to jediný způsob, jak udělat místo novým přátelům, jejichž energie a nastavení se shodují s naším novým já.
Za nápad na téma děkuji mé drahé přítelkyni Zuzaně, ženě vyskytující se v mém životě už 20 let v periodách, kdy jsme si byly extrémně blízké a kdy jsme se naopak trochu vzdálily, ale vždy si k sobě našly cestu zpět. Mám tě ráda a jsem na Tebe moc pyšná 💜
Comentários