Mohla jsem to být já!?
- Kenta z konce světa
- 23. 4. 2022
- Minut čtení: 6
Uběhl už rok ode dne, kdy si vzal život jeden z mých nejdůležitějších životních přátel. Tahle událost mnou tehdy otřásla nepopsatelným způsobem. Člověk by řekl, že to pro mě bude jednodušší pochopit, když jsem si na sebevraždu sama „sáhla“, ale spíš se mi to v hlavě poskládalo naopak a k pochopení nebo soucitu jsem se musela časem dopracovat.
Hlavní text tohoto článku vznikal asi měsíc po Jiříkově pohřbu čistě ze sebe-terapeutických důvodů, ve snaze se s tím nějak vyrovnat, protože o blogu jsem tehdy ještě ani neuvažovala. Teď při onom smutném výročí mě napřed napadlo ho zveřejnit a za chvíli jsem zaváhala, zda to není moc temné a subjektivní, jestli si z toho někdo něco může vzít. Jenže pak jsem si přečetla mou vlastní definici záměru tohoto blogu: „abych lidem ukázala, jak odlišně nebo právě jak stejně prožíváme různé věci, jak o mentální zdraví pečovat, a kde všude jsou na nás podepsané všechny ty roky, kdy ho nikdo neřešil“ a došlo mi, že tohle to sem bohužel patří víc, než si připouštíme. A tak pokud na to máte rozpoložení, přečtěte si dnes o mém vnitřním dialogu a prožitku tragické situace, která pro mě byla děsivě povědomá a zároveň děsivě cizí. O situaci, která byla poslední kapkou v mém rozhodování, zda bych se měla vydat na cestu sdílení vlastních slabostí, destigmatizace terapie, cestu terapeuta.
Květen 2021
Ten telefonát v neděli odpoledne mi na pár minut zastavil krev v žilách a život skoro na měsíc. Už není, zabil se….spáchal sebevraždu. Věřte, že v mém životě jsem nikdy nedostala informaci, která by dávala menší smysl. Čipy Billa Gatese ve vakcínách byly mnohem uvěřitelnější. Můj drahý přítel, kterého znám 12 let, se kterým jsem odehrála nespočet koncertů a který mě měl jednou vést k oltáři místo mého otce, si vzal život. Ten samý člověk, který svým smíchem naplnil celý stadion, byl velmi inteligentní, překonal spoustu věcí v životě s grácií a nikdy se nelitoval. Ten člověk, na koho by celý náš velký kolektiv ukázal prstem jako na posledního, kdybyste se zeptali, kdo z nás by mohl sáhnout po takovém řešení. Jenže pak mi došlo, že já bych taky byla mezi posledními, a stejně jsem k tomu měla velmi blízko.
Pohřeb a (ilegální) rozlučka proběhly týden po té události. Ten týden byl jako v mlze. Nekontrolovaně jsem plakala několikrát denně, ale moje vědomí to nějak neumělo pobrat. Cítila jsem pohlcující bolest z věci, která se vůbec nejevila reálná. Bolest ze ztráty člověka, kterého jsem už dlouho nevídala pravidelně. A tak mi můj mozek, ve snaze vyhnout se té bolesti, často podsouval myšlenku, že se prostě jen uvidíme později. Pravda ale je, že se už neuvidíme nikdy.
Teď si uvědomuji, proč je tak těžké vyrovnat se se ztrátou. Zmizení něčeho nebo někoho je pro naši hlavu hrozně matoucí a plné pochopení toho zmizení přichází teprve postupně v momentech, kdy vám tu ztrátu hmatatelně připomenou vzpomínky z minulosti nebo situace v přítomnosti, které by teď byly jinak, kdyby k té ztrátě nedošlo. A tyhle nárazy na novou realitu bolí jako čert, protože mezi nimi mozek možná dokáže najít chvíle pokoje, vytěsnit to.
V týdnu mlhy a bolesti výrazně vyčnívala jedna emoce. HNĚV. To se k*rva nedělá! Věřte nebo ne, většina telefonátů s blízkými přáteli ten týden obsahovala pouze nadávky na adresu našeho zesnulého přítele smíšené s absolutním nepochopením a pátráním po důvodech a sebemenších náznacích. Ty telefonáty byly něco, co nám všem nejvíc pomáhalo ty dny překonat. Člověk holt nechce ani truchlit sám. Taky jsme okamžitě věděli, že se všichni potřebujeme obejmout a probrat to spolu, takže se všichni před pohřbem otestovali a sjeli se z celé republiky na jednu zahradu. Potřebovali jsme to tak moc, že kdyby přijela 3 policejní auta to rozpustit (on byl totiž ještě lockdown), tak bychom ty auta asi ručně odnesli jinam. Bylo to hořké, ale extrémně krásné.
Na pohřeb jsem čekala jako na něco, co mi pomůže rituálně se rozloučit a pomůže mi to ukončit utrpení. Ale když jsme pak všichni stáli před obřadní síní, kterou jsme měli dovoleno jen postupně projít, a loučili se ve svých srdcích, zaplavila mě úplně jiná vlna emoci a myšlenek. Na pár sekund se mi vrátil ten šok, který jsem v sobě zažívala po probrání se z nejkritičtějšího momentu mého života, když jsem už s nožem stála nad kuchyňským dřezem připravená ukončit moji bolest. Teď je to tu se mnou zpátky, jako tenkrát. Slabost po celém těle, třes, zima, strach, úzkost, tunel v mlze. Nyní je to ale doprovázeno i jednou novou myšlenkou. V té smuteční síni jsem teď mohla být já a všechno by to bylo hrozně podobné. Podobní lidi, podobné děsivé nechápání, podobná bolest, a úplně stejně zbytečně zmařený život, který už se ničeho krásného nedočká. To bys byla pěkná kráva, Kento!
Celé 2 hodiny v autě po cestě domů jsem to rozdýchávala a odehrával se díky tomu ve mě velmi intenzivní dialog mezi mnou, jako člověkem, který chápe, jak moc může být člověku zle, aby takovou věc udělal, a mezi mnou – osobou, která tu bolest překonala a změnil se jí život o 1000 %. Nikdy mu to neodpustím, když vím, jak „málo“ stačilo, aby se můj život zlepšil. Já mu tehdy všechno řekla a on mi o svém trápení neřekl vůbec nic. Přitom nic na světě není nevyřešitelné.
My všichni přátelé jsme se shodli, že kdybychom to věděli, tak pomůžeme jak s financemi, tak s trápením, prostě bychom se o něj postarali. A to je i pravda. Ale na druhou stranu, nebyli bychom to my, kdo by s tím vším stejně musel žít dál. Nad námi by několik let nevisel stres ze splácení dluhu, my bychom si neprocházeli jeho pocity při zvykání si na život bez rodičů, o které tak náhle přišel, my bychom se nemuseli vyrovnávat s těmi vnitřními bolestmi, kterými by si on při léčení své duše musel projít. Vždyť vlastně asi ani nevíme, co vše se v něm odehrávalo, protože on to nechtěl a vynaložil ohromné úsilí na to, abychom se to nedozvěděli. Takže i když vím, že léčba duše s odborníkem by to všechno spravila, tak my nejsme ti, kteří měli rozhodnout, zda to podstoupit chce.
Do teď jsem lapená mezi těmito dvěmi úhly pohledu a stále vlastně nevím, co si o tom myslím. Napadá mě jedině, že kdybych měla šanci s ním o tom mluvit a zeptat se ho na jeho důvody, uměla bych si to ujasnit. Ale to se nikdy nestane a je to vlastně jedno. Asi si o tom nemusím nic myslet, budu jen s láskou vzpomínat na to dobré a respektovat jeho rozhodnutí. Nakonec všechny odchody v našich životech budou jen to, co si z toho my sami v sobě uděláme a soudit, zda to bylo dobře nebo špatně, nás nijak neposune. A tak ho budu nosit v srdci stejně, jako do teď.
Tak teda odpočívej v pokoji drahý příteli. Nicméně vím, že odpočívat nebudeš, protože Tě to všechno čeká znovu, než to všechno pochopíš. Řekla bych Ti to, kdyby ses zeptal… Šťastnou novou cestu, drahý. Budeš mi chybět celý život!
Edit 2022
Nakonec jsem se jeho pravé důvody dozvěděla. On totiž napsal dopis. Bude to znít krutě, ale pro mě je to velké zklamání a můj jedovatý štír ve mně je až znechucený. Fakt bych si přála, aby za tím vším stálo něco záhadnějšího, něco složitějšího. Aby to nebyla jen řada stupidních chyb a lží, které se nahromadí, do kterých se člověk zamotá a stydí se tak, že si prostě neřekne o pomoc a není schopen přerušit začarovaný kruh shitstormu.
Můj dospělý soucitný štír moc dobře chápe, že tyhle stupidní přešlapy jsou pouze povrchní projevy daleko hlubšího problému, jenž sahá do raného dětství, do rodiny, do zpřeházených rolí a pohřbených emocí. Chápu, že Jiřík došel do situace, do které tě Vesmír dotlačí vždy, když věci neřešíš, ale hrneš je před sebou. Nasype toho na tebe v jeden čas enormně hodně a dává ti tím životní facku, aby tě probral a ukázal ti, že takhle to dál nepůjde. Bohužel ale existuje určité procento případů, kde je vnitřní základ člověka tak emočně nemocný, věci jsou rozehrané tak špatně nebo se prostě sejdou tak extrémně obtížné a nešťastné okolnosti (jako třeba nemoc, která ti na týden sebere spánek, nešťastné rozhodnutí zobat prášky bez terapie), že tímhle léčivým šokem nedokáže projít. Jiřík byl bohužel jedním z nich.
Existuje ale přece jen něco, co pro lidi v podobné situaci (i když netušíme, že v ní právě jsou, protože to vší silou zakrývají) můžeme dělat všichni? Ano. Mluvit víc a víc o tom, že chyby jsou lekce a ne ostuda, že je lidské občas něco nezvládat, že je v pohodě to říct nahlas, že je v pohodě říct si o pomoc s praktickými věcmi i se svými myšlenkami, že není v pořádku brát jakékoli prášky bez terapie, že terapie je důkaz síly, ne prohry. A taky se nebojme sdílet naše vlastní opravdové pocity a slabosti a na otázku, jak se máme, odpovídejme víc než jedním slovem. Vraťme našim debatám s přáteli trochu hloubky. Nikdy nevíte, kdy tím někomu zachráníte život.
Komentáře