Dobro došli aneb Chorvatsko s půlročním ohařem

Jakoby jo, pár lidí nás varovalo, že na dovolenou radši bez psa. Ale já takhle nežiju. Já nežiju svůj život podle zkušeností ostatních, já si tvořím svoje, protože každý máme jiné vstupy. A jo, bylo to mega náročné, ale jsem ráda, že jsme to udělali, protože jsme o sobě mnohé zjistili a otestovali limity vlastní i vztahové a ve výsledku to bylo vlastně hrozně pozitivní.

Celé se to stalo proto, že nám po 2 letech už bylo smutno za mořem. Něně nám ještě přišlo malé na hlídání i na letadlo, a tak bylo Chorvatsko autem jasná volba. Přípravy jsme nepodcenili. Pronájem celého domu s oplocenou zahradou měl eliminovat možnou prudu jiných lidí naším psem a zajistit jemu i nám oddych po celém dni na vodítku. Velké auto s rakví a klimatizací zase pohodlnou cestu. Rešerše na internetu zmapovala obecné pro-psí podmínky a vybrala nepřelidněnou oblast mezi Ninem a Virem. Celkově jsme se nastavili na dovolenou se zvířetem a mysleli si, že jsme ready. Realita však šla svou intenzitou ve všem dál než naše představy, a tak jsme si krom magnetky, oliv, sýrů a pár mušlí přivezli i tato ponaučení:

(Ne)fotky na AirBNB nelžou

Pokud bylo něco na fotkách v inzerátu evidentně vynecháno, znamená to problém. Ano ten jeden kout oplocené zahrady, co na fotkách nebyl, byl prostě spíš začátek zahrádky sousedící restaurace a BEZ PLOTU!

Moment velké úlevy.

Bojuj za své sny

Když nepodlehneš primárním návalu emocí, zatneš zuby a po 48 hodinách na cestě ještě vymáčkneš trochu energie na uvažování a dojezd do Bauhausu, tak si prostě plot „dostavíš“ a všechny tvoje očekávání budou naplněna. Štěstí leží vždy o 1 krok dál.

Neviditelná svoboda

S Honzíkem jsme nastavili laťku našich dovolených hrozně vysoko a ta stála na absolutní svobodě zastavit, najíst se, vykoupat se, přespat, kde chcete. Teď jsme vědomě jeli na dovolenou pro psa a ne se psem, ale stejně jsme asi čekali, že to ovládneme víc a bude to aspoň trochu podle nás. No nebylo. Člověk tu svobodu nikdy plně nevnímá a nedocení, dokud ji má.

Štěně není pes

To byla asi rozhodující proměnná. Mým životem prošlo mnoho zvířat, ale člověk rychle zapomene na ta nejkratší miminkovská období. Na dovolenou se psem znovu pojedu, se štěnětem ne. Dospělý vychovaný pes může do restaurace, na loď, do uliček města, dá se odvolat od lidí, je ovladatelný ve složitém terénu/situaci, necháte ho v klidu pár hodin na pokoji….štěně ne.

Regroup a snížení nároků není ostuda ale nutnost

Jsme zvyklí na dovči každý den něco prozkoumávat. S tím psem ale přibydou výrazná omezení, se kterými je každodenní hledání vhodných podmínek na novém místě hrozně vyčerpávající. Nejlépe nám tak vlastně bylo poslední 2 dny, které jsme strávili úplně v klidu na místech už prozkoumaných a konečně si i odpočali a užili koupání bez stresu. Tohle jsme měli dělat minimálně každý 2. den.

Upřímnost zachraňuje životy i dovolenou

Ty dny v klidu přišly po tom, co jsme si narovinu přiznali, že jsme z toho úplně v prdeli. Že se cítíme provinile, že jsme si vzali moc velké sousto a teď si vlastně nic úplně neužíváme, jsme unavení jako blázen, nemůžeme ani spát, protože mozek je v pozoru i v noci, a že jsme furt v křeči a je nám to líto. Všechno to spadlo. Ukázat svoji slabost je hrozná úleva. Zase jsem se jednou přesvědčila, že mít vztah, kde vás vyslechnou a nemusíte se bát říct i něco nelibého, je ta největší výhra v životě. A možná to bylo i tím půl litrem slivovice…

Díky těm posledním 2 dnům jsme se domů vrátili s pocitem vítězství. Zvládli jsme to, protože jsme se poučili. Ne ani tak o dovolené se psem, ale o svých vlastních nárocích a slabostech, které nás omezují/přitěžují nám i v každodenním životě. Bylo to takové Chorvatské zrcadlíčko. Abych tomu ale nekřivdila, tak ona to vlastně byla skvělá dovča, plná zážitků, radostných momentů, krásného počasí a fenomenálního jídla. Dovolená bez průserů a hádek, on i ten pes byl vlastně zlatý. Kéž by člověk uměl mít pořád nadhled, neměl zbytečné nároky a už se nemusel nic učit. Ale o čem bych pak psala, že...